ZAŽÍT ŽÍTKOVOU I.

„Požáry ze čtyř stran, hoří léto.
Omamně kvetou akátové háje,
zelená duše vína doutná na vinicích,
krvácí vlčí máky v obilí.
Přichází tma a po stříbrném mostě kráčí luna.
Svět je jak chleba vytažený z pece
a noc ujídá, a noc ujídá.
Požáry ze čtyř stran, hoří léto.“

Jan Skácel (text zhudebněn skupinou Hradišťan)

Období svatého Jána. Je pro mne symbolem začínajícího tajemství léta. Tuto dobu mám nejraději – vše je v květu, vše začíná, je teplo, příroda je laskavá a zvoucí. Tato píseň se mi stala takovým průvodcem léta, milou vzpomínkou, která hřeje. A jsem nesmírně vděčná, že jsem měla možnost ji poznat a zažít se svými blízkými přítelkyněmi právě v tento čas a na tak kouzelném místě. Ráda bych se s vámi podělila o své zážitky počátku léta, jež mě již dva roky stále hřejí na duši. Podělím se s vámi o nevšední příběh jednoho putování duší i krajem. 

Dno volá
Začalo to ve čtvrtek, kdy se břicho hlásilo o slovo a nepředvídatelnost jeho chvíle potřeby mi mnohdy byla nemilá. Ale tušila jsem. Jak by mi řekla kamarádka, terapeutka, byla jsem v procesu. Byla jsem chycená. Moc se mi tam nechtělo a bylo by snadné to odvolat na žaludeční cosi, ale věděla jsem, že volání toho je silnější. Prostě jsem tuto cestu musela podstoupit. Bylo to opět překročení mé komfortní zóny, dno volalo o bahno a hloubku, kterými jsem měla šanci se přebrodit. Zvládnu to? 

Síla sedmi statečných
Sedíme ve vlaku. Je nás celkem sedm. Sedm statečných. Smějeme se tomu. Připraveny na ženské putování. Bez stanu, téměř bez jídla (dobře, jak kdo no :-), s lehkostí. Prostě si to užít a Žítkovou zažít. Je pátek, poslední červnový víkend před námi a před námi dlouhá cesta. Přes Brno, Uherské Hradiště, Bojkovice vlakem a autobusem až na Žítkovou. Každá z nás si sebou něco vezeme. Své zavazadla, některé ukulele, své strachy. Každá z nás je má jiné. Komentujeme včerejší ničivé tornádo na Hodonínsku. Vyplouvají ven různé emoce, překvapení, přání – Žítková je přece od toho daleko. 

Vezu s sebou pepřový sprej. Mám od malička strach z divočáků. Když jsem v lese, byť tam chodím ráda a miluji přítomnost stromů a jejich klid, necítím se tu dobře. Cítím se tu nevítaně. Co když je potkám? Bachyni a mláďata. Stihnu vylézt na strom? Jejich síla stisku je obrovská, zvlášť když chrání mladé. A co ti medvědi? Možná si říkáte hloupý vtip. Ti jsou jen na Slovensku. Ale Žítková je přece přes kopec na Slovensko, co bys kamenem dohodil. Mé strachy vyplouvají.

Kamarádka Simča před odjezdem tahala ze svých tarotů a vzala s sebou kartu, která měla symbolizovat tento víkend. Její název je Síla. Předčítá nám její poselství. 

Zastávka v místní hospodě
Cesta byla dlouhá, ale v milé společnosti velmi rychle utekla. Aniž bychom se nadály, stály jsme před hospodou na Žítkové. Tož, že se po dlouhé cestě a před hledáním našeho noclehu trochu osvěžíme. Přisedly jsme venku na lavičce k místnímu domorodci Peťovi. Náš první anděl. Nejprve vůbec hovorný nebyl. Však byl dost překvapený, že se mu před očima zjevilo sedm ženských s batožinou. Objednaly jsme si vesměs pivo a začaly lehce konverzovat. Že pocházíme ze srdce Vysočiny, zanechaly jsme na víkend své děti otcům a plánujeme v okolí přes víkend přespat pod širákem. A kdeže tu je vhodné spaní?

Peťa prohodil, že třeba naproti na louce, je zrovna posečená. A se smíchem mi sdělil, že tu prý medvědi nejsou. Místní hospodský nás však varoval, že tady na Žítkové si každý hlídá svůj drn. Takže to budeme mít těžké. Leda na fotbalovém hřišti, tam nás zval zas on. Stačil nám ještě ukázat v telefonu, že je tu mnoho divočáků, tak ať se máme na pozoru. To bylo něco pro mě. Bez řečí jsem do sebe kopla pálenku od Peťi a přimlouvala se za nocování na ohraničeném fotbaláku. Ostatní se mnou můj emeritní zájem nesdílely. Vyrazily jsme na druhou stranu. Rozloučily se s Peťou, který si stýskal, že na Žítkové je málo žen, a kráčely nahoru do kopců.

Louka široká
Louky se před námi vlnily a teplo léta se hlásilo o své slovo. Luční kvítí vonělo a nohy nás nesly za doprovodu písní dál. Vryla se nám pod kůži zejména tato lidová halekačka, která nás od tohoto okamžiku následovala celý víkend. Znáte?

„Louka široká, tráva zelená.
Pásla má milá, pásla jelena. 
Nebyl to jelen, byla to laně.
Počkej, má milá, tři léta na mě.
Hou ha hou.“

Zvesela stoupáme dál na vrch nad Žítkovou. Míjíme studánku, kde si doplníme zásoby vody na zítřejší ráno a noříme se do lesa. Bohužel i tomuto kraji se nevyhnul vpád kůrovce a lesy tvoří nevyžádané paloučky. Jdeme nahoru, stále dále, za světlem. Domnívaly jsme se, že jsme už na konci lesa, ale najednou je před námi plot a za ním dětské hřiště? Že by nějaký rekreační areál? Jak zvláštní. 

Jdeme dál za světlem
Holky se daly do řeči s paní za plotem. Je milá a vlídně se usmívá. Za jejími zády nás skenují dva páry zvídavých dětských očí. Že prý tu s rodinou již třetím rokem bydlí a můžeme tudy projít na naši cestu dál. Zdravíme se též s jejím mužem a řešíme možnost našeho noclehu. Slušně se ptáme, zda by na jejich louce za plotem byla možnost rozložit spacáky a rozdělat oheň. Majitelé vřele souhlasí, ovšem obávají se, že tu je moc vysoká tráva. S díky odcházíme obhlédnout louku. 

Našly jsme přívětivé místo na louce v blízkosti lesíka, do kterého bychom se mohly ukrýt v případě noční návštěvy deště. Je tu ovšem příliš vysoká tráva… Nechce se mi pryč, cítím se tu najednou tak bezpečně a dobře. Najednou slyším Janu, jak hlásí: „No, to není možný. Otočte se.“ Vrací se k nám ten sympatický pár, muž má s sebou ruční sekačku na trávu. A než bys řekl švec, pěkný plácek akorát na spaní a oheň je tu pro nás připraven. 

Nevím, co se to se mnou děje. Přestávám se ovládat a při bručení sekačky se rozpláču. Musí to jít ven. Majitelka mě s pochopením objímá a praví, že to je v pořádku, to se na Žítkové stává, ať své emoce nechám jít. Když muž svou práci dokončí, poděkuji mu slovy, že mě dojala jeho lidskost. Pouze odpoví: „Když najdeš lásku v sobě, jsi připraven ji dávat též ostatním.“ Stávám se svědkem něčeho nádherného. Něco se ve mně otevírá. Slovy to lze těžko popsat.

V dálce se před námi barví mračna a blýská se, možná nás v noci opravdu přivítá déšť. Rozhodly jsme se proto připravit nocleh v lesíku za posečenou loukou. Vděčně rozdělávám celtu, půjčenou od manžela a vážeme ji mezi stromy. Vejdeme se pod ní dokonce čtyři. Trochu nekomfort, ale teplo nám bude určitě. Poté rozděláme oheň na louce, kamarádky se chopí svých ukulele a začneme majitelům hrát a zpívat děkovnou píseň z našeho repertoáru začínajících ukulelistek Matko Země. V dálce před námi hřmí, v lese za námi je velká tma. Dokonce už mi došla varovná zpráva od mojí mamky, ať dávám pozor na tornádo a divoký prasata. Já však v sobě cítím překrásný klid.

Muž nám začíná vypravovat, jak se tu ocitli. Nemohu odtrhnout oči od jejich čtyřleté dcery. Něco na ní je. Ty zvláštní oči. Její maminka nám vypráví, že to byla právě jejich malá dcerka, která se před lety nechtěla hnout z tohoto místa a jejich budoucí domov jim takto bez předchozích plánů sama vybrala. Vypráví o zvláštních schopnostech, kterými malá rozveseluje pokácené stromy. Následující den jsem svědkem jejího léčení lesa, dojímá mě to a vibruje to celým mým tělem. 

S úctou k Matce Přírodě
Bavíme se o tom, že nic není náhoda. O kráse a síle Matky Přírody. Zejména muž je plný dojmů a poselství, které nám předává a vrývají se do naší paměti. Každá z nás si odnesla něco. Mě oslovilo, že Matka Příroda je krásná a máme ji chválit a říkat jí to, protože ji to moc těší a prospívá to jejímu růstu. Když někam přicházíme, máme být pokorní, poprosit a poděkovat – třeba za to, že chceme přespat na určitém místě v přírodě, i za to, že sklízíme její plody. Proto jsem před usnutím Matku Zemi poprosila, zda mohu strávit noc na tomto místě, že přicházím v míru a s pokorou. Cítila jsem se tu bez obav, přijatá.

Před usnutím nám muž sdělil ještě jednu důležitou informaci. Povídal, že přesně na tom místě, kde jsme si vybraly v lese nocleh, dříve stál dům. Osud těchto lidí byl velmi těžký a mnozí z nich svůj život ukončili násilně a nelehce. Tak jak to, že se tu cítím tak dobře? Ne náhodou tu prý před 14 dny s dcerou posledních vlastníků domu čistili prostor při doprovodu léčivých zvuků šamanských bubnů. Cítím velký vděk a závazek se s touto osobou seznámit – ne náhodou teď paní, povoláním malířka bydlí pár kilometrů od našeho města, v našem kraji. Věřím, že se brzy naše cesty potkají a seznámíme se.

Kouzelná voda
Spalo se nám krásně. Často se nestává, že byste na čundru v přírodě ráno vstávali až v 9 hodin. Nám se to stalo. Odcházely jsme odtud až téměř před polednem. Ještě předtím jsme dostaly dárek – nejen k rannímu osvěžení - vodu z místního 60ti kilometrového vrtu, o níž nám její vlastníci vyprávěli, že jestliže ji budeme vědomě pít, splní se nám naše přání. Mnohým už se prý splnilo. Tak to se těším, jedno jsem též měla. Toto místo a jeho obyvatelé byli tak kouzelní, že jsme se těžko loučili. Jako se starými známými. Však poslední slova, která při loučení muž utrousil byla, že má pocit, že tohle nebylo naše první setkání. A já si dovoluji doplnit, že tuším, že nebylo ani poslední. Naši další andělé. Děkujeme.

Ještě sem chci doplnit jednu důležitou poznámku. Prosím neptejte se nás, kde to místo přesně leží a jak se tito lidé jmenují. Vlastně jejich jména pořádně ani neznám, pouze přezdívku, protože na Žítkové má každý svou přezdívku, zpravidla dle místa, kde bydlí. Ani tu přezdívku vám nepovím. Ti z vás, kteří se s nimi máte setkat, tak se stane. Budete vedeni a půjdete za jejich světlem, které přitáhlo i nás. Jak řekl muž: „Šli jste za naším světlem“. Tito lidé jsou krásní a budují tu něco zajímavého, jestliže se o nich máte dozvědět, informace včas přijdou. Přeji jim v jejich konání štěstí a víru.